Jan Hlubek- ten, který spatřil světlo tmy
Samotné mé narození provázejí zkazky, jež vyznívají jako horror. Jako dítě jsem se často bál. Bez zjevné příčiny a velice intenzivně- nikdo tomu nerozuměl, ani já sám. Občas tímto hendikepem nějaké dítě trpí, ovšem žádné při něm nehoří nadšením pro temné objekty nejrozmanitějšího charakteru: hřbitovy, staré hrady, kostlivce, mumie, strašidelné masky.
Nikdo nevládl schopností objasnit tuto záhadu, jež společně s ušlechtilými a intelektuálními zájmy komplikovala školní docházku. Někteří vrstevníci se smáli, jak bývá zvykem, jiní se báli. Já ovšem ničeho nedbal a věnoval se knihám, psal pro svou těchu, pro školní časopis a zabýval se mnoha vědními obory (paleontologií např. už od čtyř let). A pak přišel pan R. L. Stine, a já přičichl k horroru, žánru, jenž mne nebývale pohltil. Už tehdy jsem se pustil do sepsání vlastní knihy, kterou jsem bohužel nedokončil. A podobně dopadla i má prvotní poesie- dokončená, zato neuveřejněna. Já se však posouval dál. Později jsem si zamanul vydat skutečnou knihu, z čehož vznikla brožura Život ve vesmíru. Ale bohémská duše, vyznačující se citem pro starobylost a temnotu, se umlčet nedá. Prahl jsem po seberealizaci a ventilaci skutečných pocitů, jež se zhmotní do umně uspořádaných písmen. A tak jsem tu. Jsem tu pro vás, abych vás bavil a děsil zároveň. Přijměte tu temnotu, vždyť ona není skutečná. To, že se přenese z papíru do reality, je šance jen padesát procent.